Ennio Morricone - Once upon a time in the West

A je to tady

Ještě jsem se ani nestačil otřepat z poslední zimní zkoušky a stále teplejší počasí mi napovídá, že se blíží ty letní. Rozhodl jsem se proto, udělat si konečně jasno, kdy mě kdo a co čeká. Odpoledne jsem trávil u počítače stahujíc z internetu různé podklady a přednášky. Teď už zbýva si to JEN přečíst a naučit. Výuka tu končí 30.6. Zkoušky jsou nějaké jak v juni tak i v juli;-) Svůj pobyt s výhledem na Schlossberg si proto musím prodloužit o nějaký ten pátek.

Tento týden mají "kucí z naší pauty" státnice a já u toho nebudu. Mrzí mě to, protože jsme to společně táhli pět let a já u jejich finiše, doběhnutí do konce pro tu medaily nebudu:-( Kluci, omlouvám se vám a snad se toho 12 sejdeme!? Pepo, doufám, že už máš jasno, kdy, kde a u koho;-) Chtěl bych pogratulovat Maverickovi, kterej to má už za sebou! Palce držím mým středečním kámošům, jmenovitě pak: Pepčovi (koukal sem do tý Tvý diplomky, máš to moc pěkný, jen si to prosím Tě neškrábej), Šrájovi, tomu nejvíc, protože ten nevynechal ani jednou a dokonce dělal i preščasy! (ukaž jim, jak vypadá pořádnej odvaz a zábava vzadu na sedadle), Sedymu (ty je už konečně nauč, jak se sbíraj ty data ze sběrnice). Zdendo, Tys to vyřešil s chytrostí vysokoškoláka, a přestože neoblékneš tento týden hábit sváteční, držím Ti palce rovněž;-) I na středečního greenhorna Michala Erb. si rád vzpomenu. Předem ale podotýkám, že to bude jen v přesně vymezeném časovém intervalu 14:45 až 15:30, a to ve čtvrtek, protože víc nebude kluk potřebovat;-) Míša se k nám přidal až po čase, když zjistil, jaký sme to bezva kluci a jaká je s náma prča. (Jen připomínám, Michale, pozor na to trní, popícháš se tam!) Uvádím zde jednu malou videosekvenci z naší sešn:-)

Nezapoměl jsem na Tebe! Spílo, tys to flákal, fakt promiň, ale palce Ti taky budu držet. O Líbovi ani nemluvím. Ten si radši sedl do trabantu, než s klukama z pauty.-) Honza se Štěpánem měli pautu jinou, přesto si na vás ale vzpomenu klucí.

Přeji vám všem, aby se ty naučené znalosti v budoucnu zúročily a vy jste našli tu pravou. A myslím jak práci, tak i člověka, který vás v ní bude podporovat a dobře vařit a péct buchty;-)

Storm

Po dlouhé době sucha a dnů bez mráčku se k nám dnes večer pomalu vkradla bouřka. Bude vydatná a dlouhá. V dálce se nad Schlossbergem zozsvěcují a pohasínají mračna od západu až k východu. Snažil jsem se pro vás pár takových okamžikuů doprovázených blesky metelesky vyfotit. Po hodinovém stání u mého okna se mi podařilo tři z nich zachytit. Samozřejmě pokaždé, když jsem si sedl, abych odepsal někomu na internetu, viděl jsem ze židle krásnou salvu, která by se výborně fotila. Bohužel jsem ale neměl připravený prst na spoušti.
V levém sloupečku v sekci Photo Galery najdete odkaz na album Storm, kde jsem pro vás nechal fotek více.

Platonická na první pohled

Stalo se to naprosto nečekaně na semináři angličtiny. Na hodinu chodilo přibližně osmnáct studentek humanitně zaměřených a pět kluků, převážně technických oborů. Kurz jsem navštěvoval již několik týdnů, ale poněkud s nezaujetím k těm, kteří jej se mnou navštěvují.

Houpu se na židli, únavou zívám v ranní hodině a poslouchám prezentace jednotlivých studentů. Občas si zapíši něco do mého čtverečkovaného sešitu a doplním vkusnou kresbou vyjadřující moji současnou náladu. Účinkující před tabulí se střídají asi v patnáctiminutových intervalech. Byl jsem zrovna uprostřed tiché konverzace s kolegou vedle mě, když tu jsem zvedl hlavu, abych si prohlédl a poslechl úvod další studentky. Přesně v tomto okamžiku jsem zapoměl na mého souseda a náš rozhovor o počasí a věnoval svoji pozornost pouze studentce na začátku učebny.

Tehdy to bylo poprvé kdy jsem ji vůbec uslyšel a spatřil. Tělem mi projelo mírné zachvění a na ústech se objevil úsměv, který tam zůstal až do konce jejího vystoupení. Celé mi to přišlo jako něco naprosto nového a doposud neobjeveného. Se zatajeným dechem jsem poslouchal její úžasný hlas, který mně naháněl místy i husí kůži.Její dlouhé tmavé vlasy a hnědé oči jen umocňovaly celkový dojem. Bylo jasné, že jí musím po hodině oslovit a zjistit o ní něco víc. To se ale bohužel nestalo. Odešla ještě před ukončením hodiny a já to ani nepostřehl. Myslel jsem na ni kudy jsem chodil a její hlas mi bloudil hlavou jak v labyrintu. Toužil jsem tak moc ji někdy opět spatřit. Její úžasnou postavu a krásné tmavé hluboké oči.

Po roce a půl se stalo to, v co jsem už nedoufal. Co víc, stalo se to během mého pobytu tady v Grazu tento týden v úterý na konzertě. Tentokrát byl ale můj zážitek ještě silnější. Stála na podiu a zpívala tím svým úžasným operním hlasem v doprovodu své kapely. Celou hodinu a půl jsem z ní nespustil oči. Ten den jsem zažil jeden z mých nejúžasnějších okamžiků za posledních pár let.

Tímto bych strašně moc rád poděkoval modrooké Vendulce, která mi na předmětu ets, nebo-li anglický jazyk v písních, svojí prezentací představila hudební skupinu Nightwish a její tehdejší zpěvačku Tarju. Ta měla tady v Orpheum svůj první konzert, jak sama řekla: „My first on my own“ a já byl u toho! Hrála dokonce i pár „starých známých“ a i ty její nové.Na tomto odkazu najdete fotky, které jsem během koncertu pořídil. Jejich kvalita není ta z nejlepších, jelikož nevlastním žádné profi vybavení a ani nedisponuji fotografickým vzděláním. Níže pak najdete videa, která byla natočena neznámými diváky, kterým tímto velmi děkuji za jejich pořízení.

Platonische auf den ersten BLICK

Es geschah ganz unerwartet beim englischen Seminar. Die Stunde besuchten ungefähr 18 Studentinnen humanistischer Richtung und fünf Jungen überwiegend technischer Fächer. Den Kurs besuchte ich schon einige Wochen, doch ohne besonders auf meine Mitschüler zu achten.

Während ich auf meinem Stuhl schaukle und sogar etwas wegen der frühen Stunde gähne, höre ich den Präsentationen der einzelnen Studenten zu. Immer Mal mache ich mir Bemerkungen in mein kariertes Heft, die ich mit Zeichnungen versehe, die meiner gegenwärtige Stimmung entsprechen. Die Mitwirkenden an der Tafel wechseln ungefähr nach 15 Minuten ab. Ich war gerade inmitten einer leisen Konversation mit meinem Kollegen, als ich den Kopf hob, um mir die weiteren Ausführungen der nächsten Studentin anzuhören. Genau in diesem Moment vergass ich den Kollegen neben mir und unser Gespräch, denn meine ganze Aufmerksamkeit galt der Studentin, die eben sprach.

Das war das erste Mal, als ich sie überhaupt sah und hörte. Es durchzuckte mich wie ein Blitz, ich musste lächeln, und dieses Lächeln blieb auf seinem Platz bis ans Ende ihres Vortrags. Ich fühlte alle meine Regungen als etwas absolut Neues und Unerhörtes. Beim Zuhören bekam ich zuweilen sogar Gänsehaut. Ihre langen dunklen Haare steigerten den allgemeinen Eindruck. Es war mir klar, dass ich sie nach der Stunde ansprechen muss, um etwas mehr über sie zu erfahren. Doch das geschah leider nicht. Sie ging noch vor Ablauf der Stunde weg und ich bemerkte es leider nicht. Ich dachte an sie rundherum und allerorts denn ihre Stimme irrte in meinem Kopf wie im Labyrint. Ich sehnte danach, ihre erstaunliche Figur und ihre prächtigen dunklen tiefen Augen eines Tages wiederzusehen.

Nach einem halben Jahr passierte dann, woran ich schon nicht mehr glaubte. Und was noch, es geschah im Laufe meines Aufenthalts hier in Graz diese Woche am Dienstag im Konzert. Diesmal war mein Eindruck noch stärker. Sie stand auf dem Podium und sang mit ihrer wunderbaren Opernstimme in Begleitung ihrer Kapelle. Eineinhalb Stunden liess ich sie nicht aus den Augen. An diesem Tag erlebte ich das Schönste, was mir die letzten Jahre zu bieten hatten.

Hiermit möchte ich mich gerne bei der blauäugigen Vendulka bedanken, die mir bei dem Fach ETS (English True Songs) in ihrer Präsentation die Musikgruppe Nightwish und ihre damalige Sängerin Tarja vorstellte. Diese hatte hier im Orpheum ihr erstes Konzert, wie sie selbst sagte: "My first on my own" - und ich war dabei! Sie sang auch einige "alte Bekannte" und ihre neuen Lieder. Auf dieser Verweisung finden sie Fotos, die ich während des Konzertes aufgenommen habe. Ihre Qualität ist nicht die Beste, da ich keine Profiausstattung besitze und auch keiner „Fotoausbildung“ disponiere. Unten angeführt befinden sich Videos, welche von unbekannten Zuschauern gemacht wurden und bei welchen ich mich hiermit bedanke.

Jak některé ženy přemýšlejí

Už se to stává mým rituálem zajít do knihkupectví Moser pokaždé, když jdu z Jakominiplatz na Hauptplatz. Rád si sednu do jedno z mnohých červených kožených křesel a listuji knihou, nebo vystoupám až do posledního patra a dám si v kavárně Verlengärter a snažím se knihu na stole kafem nepolít. Přeci jen jsou tady ty ceny trošku "krank". Jednou jsem přemýšlel, že by bylo dobré mít na pokoji, krom toho elektronického slovníku v počítači, i nějaký ten papírový. Celkový dojem z listování v tlustém slovníku je naprosto odlišný od toho, kde člověk jen buší do klávesnice a zírá do zářícího monitoru, ze kterého má navečer bolehlav. Zašel sem do sekce Sprachen, Abteil Deutsch. Měli pěkný CZ-DE, DE-CZ za 33 eur. Pak můj zrak ale upoutal krásně žlutý DE-EN, EN-DE slovník. To je nápad! Proč si pořizovat slovník v češtině, když se můžu při hledání učit hned dva jazyky najednou? Po chvilce listování bylo hned jasno - láska na první pohled. To se mě stává u knih často. Byl dokonce o tři eura levnější.

Se slovníkem jsem pak zašel na návštěvu k mé kamarádnce. Radosti bylo až dosti, a tak jsem se hned pochlubil. Posadil sem se na postel a začal v něm listovat. Tuhle činnost bych dokázál dělat bez přestání hodiny. Můj pohled se zastavil na tabulce s již několikrát omílanými pojmy slovesa tranzitivního a intranzitivního. Do smrti si je budu plést. Zeptal sem se ji, jaký že je mezi nimi rozdíl. Odpověd byla naprosto brilantní: "No to nevim, ale temporální, znamená dočasný."

Wie einige Frauen auch denken

Es ist schon zu meinem festen Ritual geworden die Buchhandlung Moser zu besuchen immer wenn ich vom Jakominiplatz zum Hauptplatz gehe. Gern nehme ich Platz in einem der vielen roten Ledersessel und blättere in einem Buch, oder ich steige bis in die letzte Etage hinauf und bestelle mir im Cafe einen Verlängerten und gebe acht, dass ich das Buch nicht mit Kaffee bekleckere. Die Preise sind hier doch etwas krank. Unlängst habe ich darüber nachgedacht, ob es nicht angenehm wäre, im Zimmer ausser dem elektronischen Wörterbuch im Computer auch eines aus Papier zu haben. Der Eindruck vom blättern im dicken Wörterbuch ist absolut unterschiedlich davon, als wenn man auf die Tastatur einschlägt und in den leuchtenden Monitor blickt, wovon man abends Kopfweh kriegt. Ich brach in die Sektion Sprachen auf, Abteil Deutsch. Sie hatten ein schönes Wörterbuch CZ-DE, DE-CZ für 33 EU. Dann zog meine Aufmerksamkeit ein gelbes Wörterbuch DE-EN, EN-DE auf sich. Das ist eine Idee! Warum soll ich mir ein Wörterbuch in Tschechisch anschaffen, wenn ich beim suchen gleich zwei Sprachen lernen kann? Nachdem ich es durchblätterte war es klar - Liebe auf den ersten Blick. Das passiert mir bei Büchern öfter. Es war sogar um 3 EU billiger.

Mit dem Wörterbuch ging ich dann eine Freundin besuchen. Die Freude über meinen gelungenen Kauf war gross und ich musste natürlich meine Freude mit jemand teilen. Ich setzte mich aufs Bett und begann zu blättern. Mein Blick fiel auf die Tabelle mit den oft bis zum Überdruss wiederholten Begriffen: transitiv und intransitiv. Ewig werde ich im Zweifel sein welcher welcher ist. Ich fragte sie was für ein Unterschied denn zwischen ihnen sei. Die Antwort war absolut brillant: "Na ich weiss nicht, aber temporal heisst vorübergehend".

Umíš německy? Tak zaplať!

Co mě na Grazu opravdu zaujalo je velké množství stezek pro cyklisty. Najdete je i v jednosměrkách, což je velmi příjemné, a tak se s kolem dostanetre téměř všude. Po dvou měsících mého pobytu, když jsem již pronikl do tajů zdejšíh silnic a uliček, co by Martin Walker, rozhodl jsem se rovněž jedno koupit. Reference mě zavedly k turkovi na Dietrichsteinplatz. Tam sem vybral to nejlevnější a koupil si k tomu i zámek. Na dotaz, zda by mi mohl dáti stvrzenku, vyndal z pod pultu svojí vizitku a napsal na ni: „Weiz Fahrrad – Puch“. Podepsal se a posvětil to štemplem. Kdyby šlo o směnný obchod, asi bych se nad tím ani nezamýšlel. Při odevzdání kola a této vizitky dostanu polovinu ceny zpět. Říkal při prodeji. Otázka je, zda kolo bude v takovém stavu, v jakém sem ho koupil a zda vizitka bude na stejném místě, kam sem ji dal před třemi měsíci a na které si samozřejmě již nepamatuji:-) Je až neuvěřitelné, jak se v tak malém pokoji často ztrácejí věci.

Herrengasse. Hlavní ulice podél hauptplatzu. Přes den jí projde tisíce lidí a po tramvajovém pásu, který ji dělí na dvě části projede stovky jizdních kol. Po setmění se doprava značně zredukuje. Tehdy člověk teprve zjistí, jak je ulice široká a dlouhá.

Minulý pátek jsme si vyšli na společnou večeři s naší partou. Kolem jedenacté jsem se rozhodl příjemné místo opustit a jít dřív spát. Na rohu Sporgasse a Herrengasse jsem si odemkl kolo a vydal se po tmavé ulici na cestu. Herrengasse byla liduprázdná. Mlha a lehké mžení vyplňovaly prostor ulice. V povzdálí na tramvajovém pásu na levé straně se ke mně přibližují dvě kulatá světla auta. Co tu sakra dělá auto, v tuhle dobu a na tomhle místě, kde auta nesmí? Jedu dál. Auto přejelo do mého „pruhu“ a směřovalo teď přímo proti mně. To už jsem si chytl řidítka mého bicykelu a popojel na krajnici chodníku. Auto opět změnilo směr. Chystal sem se na další úhybný manévr více na chodník. Právě v tom okamžiku projelo auto půl metru kolem mě a já poznal kdo auto řídí. Řidič měl stažené okénko. V rychlosti jsem se na něj podíval a zaregistroval sem, že mám zastavit. Asi dvě vteřiny jsem jel dál bez změny rychlosti a s otočenou hlavou zpět na auto, které se začalo prudce otáčet a měnit směr. Zpomalil jsem, otočil se také a jel autu naproti. Z auta vystoupily dvě osoby.

Neděle, krátce před půlnocí. Byl jsem doprovodit kamarádku do jejího nového bytu. Šli jsme z města spoustou uliček, doprava, doleva, doprava, takže sem si zaručeně cestu zpět nepamatoval. Odjížděla druhý den domů. Přestěhovala se ze Styergasse někam 20 minut pěšky od centra. Bydlí s Rakušankama a libuje si. Taky bych si liboval. Ještě jsme chvíli stáli před vrátkama a klábosili. Řekla mi kudy se vydat zpět. Touhle ulicí a nakonci doprava a pak pořád rovně a dojedu k městskému parku, odkud to už znám. Jak jednoduché.

Zapnu světlo a vyrážím. Jedu presně podle návodu. Téměř v každém baráčku se ještě svítí. Zahýbám doprava. Míjím pár restaurací a jednu menší benzínovou pumpu. Jedu stále rovně a začínám si po chvíli říkat, že už bych to tu měl přeci poznávat. Cesta se začala stáčet doleva do mírného kopce a vkusných chaloupek s květináči začalo ubývat. Možná i proto, sem je již v té tmě ani neregistroval, protože ubývalo i pouličních lamp. Divné. Že bych špatně odbočil? Jedu stále po hlavní, nikde ani živáčka, kterého bych se zeptal. Baterie v mobilu vybitá. Přednáška mi zítra začíná až v půl jedný, tak to snad do té doby stihnu.

Začal foukat mírný vítr. Přituhovalo. Ruce mi začaly pomalu chladnout. Domečky zmizely úplně a kolem mě byly už jen stromy, které se nakláněly, chvíly od silnice k lesu, chvíli kě mě, jakoby mi chtěly říct cestu zpět a nebo varovat před tím, co mě čeká za příští zatáčkou. Důkazem že opravdu nesním byl kňouravý zvuk mého dynama, jehož kolečko bylo bez přestání poháněno mým předním kolem, abych viděl alespoň na ty dva metry před sebe. Až na tento zvuk se nyní kolem mě rozprostřelo hrobové ticho a já vjížděl do další zatáčky.

Sprichst du Deutsch? Bezahle dann!

Was mich an Graz besonders eingenommen hat, sind die vielen Fahrradwege. Sie sind auch in Einbahnstrassen zu finden. Das ist sehr angenehm, man kommt so mit dem Rad fast überall durch. Nach zwei Monaten meines Aufenthaltes in Graz weiss ich schon über etliche Strassen und verschiedene Gäschen als Martin Walker Bescheid. So entschloss ich mich auch ein Fahrrad zu kaufen. Referenzen brachten mich zu einem kleinen Geschäft am Dietrichsteinplatz. Dort wählte ich das biligste und kaufte auch gleich ein Schloss dazu. Auf meine Frage, ob ich eine Quittung bekommen könnte, holte er eine Visitenkarte unter dem Ladentisch hervor, und schrieb darauf: "Weiz Fahrad - Puch". Er unterschrieb und brachte auch einen Stempel an. Wenn es sich um ein Tauschgeschäft handeln würde, hätte ich darüber nicht nachgedacht.

Wenn ich das Fahrrad und die Visitenkarte zurückbrächte, bekäme ich den halben Preis zurück, sagte er nach dem Verkauf. Es ist nur die Frage, ob das Fahrrad in so einem Zustand sein wird, wie ich es gekauft habe und ob sich auch die Visitenkarte am selben Platz befinden wird, wo ich sie vor drei Monaten aufbewahrt habe, an einem Platz, den ich mir bestimmt nicht merken werde. Es ist unglaublich, wie in einem so kleinen Zimmer alle mögliche Dinge verloren gehen.

Die Herrengasse. Die Herrgasse ist die Hauptstrasse entlang des Hauptplatzes. Tagsüber wird sie von tausenden Leuten passiert und auf dem Strassenbahnstreifen, der sie halbiert, fahren hunderte von Fahrrädern. Nach Einbruch der Dunkelheit reduziert sich der Verkehr. Erst dann stellt man fest, wie lang und breit die Strasse ist.

Vorigen Freitag ging ich mit unserer Gruppe zum gemeinsamen Abendessen. Ungefähr um 11 Uhr entschloss ich mich die angenehme Runde zu verlassen, um etwas früher schlafen zu gehen. An der Ecke der Sporgasse und Herrengasse schloss ich mein Fahrad auf und begab mich durch die dunkle Strasse auf den Heimweg. Die Herrengasse war menschenleer, Nebel und ein leichter Regen erfüllten die Strasse. Von weitem auf dem Strassenbahngleis links näherten sich mir zwei runde Lichter eines Autos. Was zum Teufel macht das Auto um diese Zeit und an diesem Ort hier, wo Autos nicht fahren dürfen. Ich fahre weiter. Das Auto wechselte in meinem Streifen und steuerte nun direkt auf mich zu. Da ergriff ich fest das Lenkrad und fuhr dem Gehsteig zu. Das Auto änderte wieder die Richtung. Ich bereitete mich auf ein weiteres Ausweichmanöver vor noch näher zum Bürgersteig. Eben in diesem Augenblick fuhr das Auto einen halben Meter entfernt an mir vorbei und ich erkannte, wer darin sass. Der Fahrer hatte das Fenster herabgezogen. Während der Geschwindigkeit der Fahrt registrierte ich, dass ich aufhalten solle. Ungefähr zwei Sekunden fuhr ich weiter, ohne die Geschwindigkeit zu bremsen mit dem Kopf nach rückwärts, dem Auto zugewandt. Es begann rasch umzudrehen und die Richtung zu ändern. Ich verlangsamte, kehrte um und fuhr dem Auto entgegen. Aus dem Auto stiegen zwei Personen.

Es ist Sonntag, kurz vor Mitternacht. Ich habe eine Freundin zu ihrer neuen Wohnung begleitet. Wir gingen aus der Stadt durch viele Gässchen, nach rechts, links, wieder rechts, es war zu knifflig, als das ich mir den Rückweg merken konnte. Am nähsten Tag fuhr sie nach hause. Sie übersiedelte aus der Steyergasse, weg vom Zentrum, irgendwohin, etwa 20 Minuten zu Fuss. Nun wohnt sie mit Mädchen aus Österreich zusammen und fühlt sich dort sehr wohl. Ich würde mich auch wohl fühlen! Wir standen noch eine Weile vor der Tür und plauderten. Sie erklärte mir den Rückweg: durch diese Strasse, am Ende nach rechts, dann geradeaus, bis ich zum Stadtpark käme, wo ich mich schon zurecht fände. Wie einfach!

Ich schalte auf meinem Fahrrad das Licht an und fahre los. Genau nach ihrer Anweisung. Fast in jedem Häuschen ist noch Licht. Ich wende mich nach rechts und fahre an einigen Restaurants und einer Tankstelle vorbei. Weiterhin halte ich mich geradeaus und bin der Meinung, dass ich es hier doch langsam wiedererkennen sollte. Der Weg begann sich nach links zu wenden in einen gelinden Hügel, und der hübschen Häuschen mit dem Blumenschmuck wurden immer weniger. Vielleicht auch deswegen, weil ich sie in der Finsternis nicht mehr registrieren konnte. Denn es gab kaum mehr Strassenlampen. Unglaublich! Bin ich falsch abgebogen? Ich fahre weiter die Hauptstrasse entlang, nirgends eine Menschenseele, die ich fragen könnte. Die Batterie des Handy ist leer. Morgen beginnt die Vorlesung erst um halb eins, bis dahin sollte ich es doch schaffen.

Es erhob sich ein leichter Wind, auch die Kälte nahm zu. Meine Hände wurden langsam kalt und steif. Die Häuser verschwanden ganz und gar und um mich herum gab es nur Bäume, die sich entweder von der Strasse oder zu mir hin neigten, als ob sie mir den Weg zurück weisen wollten, oder mich warnen vor dem, was mich nach der letzten Biegung erwartet. Der Beweis, dass ich wirklich nicht träumte, war der quietschende Ton meines Dynamos, dessen Rädchen unentwegt durch mein Vorderrad angetrieben wurde, damit ich wenigstens zwei Meter vor mir sehen kann. Bis auf diese Laute umgab mich Grabesstille und ich fuhr in die nähste Kurve.

Řidítka - Die Lenkstange

Jeden můj kamarád si vyšel v lednovém sobotním pošmourném odpoledni na nákup něčeho pěkného na sebe. Stále je období přibývajících velkých slev. Textilní průmysl na nich stejně rýžuje stovky procent z výrobní ceny za kus a nás, prosté lidičky konzumního světa, nechává v iluzi, jak jsme na tom vydělali. Žijeme dnes v době obrovských možností a širokého spektra výběru. Díky tomu se nákupy stávají dobrodružstvím a utrpením v jednom, aby jste nakoupili to co chcete, v nejlepší kvalitě, za co nejnižší cenu;-) Nenechal tak návštěvu jen u jedné, reklamou profláklé značky a prošel důkladně celou Herrengasse. Nakonec, s tabulkou cen jednotlivých obchodů v hlavě, zavítal do toho nejpříznivějšího. Pánské oddělení se nacházelo v prvním patře prvního obchodu na rohu Herrengasse. Prošel regály s nápisem SALE. Lidi kolem vykonávaly naprosto stejné synchronní pohyby. Jako by přepli na jiný režim, byli naprogramováni, vedení cedulemi s procenty. Asi po čtvrt hodině musel opustil lidmi přeplněný obchod značky XY. Radovat se mohl ze svého menšestrového sáčka černé barvy, které mu sedělo akorát. K sáčku budiž mu dopřána velmi pěkná igelitka, také značky XY. Zadarmo. To se vám v obchodech s potravinami nestane, a to tam někdy necháte víc než v hadroví a navíc stojíte frontu u jedné otevřené kasy, aby se ušetřilo na platech.

S úsměven na tváři vyšel do ulice. Skrze trhající se mraky vykukovalo sluníčko umocňující jeho radost z nákupu. Odemkl své deset let staré kolo a nasedl. Igelitku na pravém řidítku a vyjel. Po sedmi metrech laxní jízdy se mu taška dostala mezi předí kolo a vidlici. Postarší paní se sice vyhnul, ale sako mělo roztržený pravý rukáv a obě kapsy děravé. Obloha se zatáhla. Sako nejspíš nebylo až zas tak kvalitní. Pravé řídítko neobstálo, a tak příště dáme šanci zase tomu levému.

Einer meiner Freunde beschloss an einem trübseligen Samstag auszugehen,und sich etwas Schickes zum Anziehen zu kaufen. Immer noch, sogar in zunehmendem Masse, gibt es grosse Preisnachlässe. Die Textilindustrie erzielt dabei hunderte von Prozenten des Herstellungspreises pro Stück, und uns, den kleinen Leute, lässt sie die Illusion, wie gut wir eben an den gekauften Artikeln verdient haben. Wir leben doch heute in einer Zeit ungeheurer Möglichkeiten und einem breiten Spektrum der Wahl. Daher werden die Einkäufe sowohl zu einem Abenteuer als auch zu einer Qual, um das zu bekommen, was wir wünschen, in bester Qualität und zum niedrigsten Preis. Also beliess es mein Freund nicht auf einer mit Reklame behängten Marke, sondern durchquerte gründlich die ganze Herrengasse. Zuletzt, mit den einzelnen Preisen im Kopf, entschloss er sich für das Geschäft mit den günstigsten Angeboten. Die Herrenabteilung befand sich im ersten Stock des Geschäftes an der Ecke der Herrengasse. Er suchte die Regale mit der Aufschrift SALE auf. Die Leute um ihn herum führten dieselben synchronnen Bewegungen aus. Es sah aus, als ob sie auf ein anderes Regime - eine andere Tagesordnung - umschalten würden, als wären sie programiert, geführt von den Preisschildern mit den Prozenten. Nach ungefähr einer Viertelstunde verliess er die mit Leuten überfüllte Abteilung XY. Er konnte sich über eine schwarze Kordjacke freuen, die ihm ganz präzise sass. Zu der Jacke bekam er einen hübschen Beutel, auch XY. Ganz umsonst. So etwas passiert uns nicht im Lebensmittelgeschäft, wo wir viel mehr Geld ausgeben und an jener einzigen Kasse Schlange stehen müssen, damit die Gehälter gespart werden.

Mit lächelnden Gesicht betrat mein Freund die Strasse. Durch die Wolken begann die Sonne zu dringen und das erhöhte noch seine Freude über den gelungenen Kauf. Er schloss sein zehn Jahre altes Fahrrad auf und fuhr los. Den Beutel hängte er an die rechte Seite der Lenkstange. Nach etwa sieben Metern gemächlicher Fahrt verwickelte sich die Tasche zwischen das Vorderrad und die Gabeldeichsel. Einer älteren Frau konnte er noch ausweichen, doch die Jacke war am rechten Ärmel und die beiden Taschen zerrissen. Die Sonne verschwand, der Himmel bezog sich mit Wolken. Die Jacke war scheinbar doch nicht von bester Qualität. Die rechte Seite des Lenkrades hat nicht bestanden, geben wir also nächstens eine Chance der Linken.

Pošta - Auf der Post

Nastala chvíle, kdy bylo třeba něco malého odeslat, a to né obyčejně. Od svých kamarádů z Berlína jsem si předem zjistil jak se tu neobyčejně posílá pošta. Bylo mi řečeno, že per einschreiben a pokud to chcete mít jo posichrovaný, tak ještě mit Rückscheinem. Vyzbrojen novou slovní zásobou jsem se vydal prozkoumat poštu vedle Jakominiplatzu. Jako téměř všude jsem byl mile pozdraven a dotázán, co že si to přeji. Po složení věty obsahující výše zmíněné výrazy jsem dostal dva papírky. Jeden podobný tomu našemu doporučenému a druhý podobný poukázce A. Pečlivě jsem je vyplnil a šel stát frontu. Bohužel má paní byla obsazená, a tak se mě ujal muž ve středním věku hned vedle ní. Pozdravil mě klasickým rakouským pozdravem a já se ho zeptal, zda-li jsem vše náležitě vyplnil. Chvíli pozoroval mé hůlkové písmo a současně hovořil s kolegyní od vedle. Z rozhovoru jsem mu rozuměl jen "ge" a nic víc, ani ty spojky, jak se říká. "Ge" v dialektu znamená gell, přeloženo asi jako "že jo", "né?!", "co ty na to" a podobně. Laxně nalepil na obálku asi čtyři štítky. Pátý s nápisem V.I.P. už nepřišel. Pak, poslouchajíce stále jeho hatmatilku, jsem si připravil sedum eur. Částku, z mě neznámých důvodů, řekl tak, že sem tomu i rozuměl. Asi to mají předepsané, aby jim zde zahraniční studenti nedávali náhodou víc. Opustil sem poštu s pokřiveným úsměven na tváři a uklidnilo mě, že toho na přednášky nemám.

Unlängst wurde es notwendig, eine wichtige Kleinigkeit mit der Post abzusenden. Von meinen Freunden aus Berlin habe ich mir erklären lassen, wie man hier so eine Sendung verschickt. Es wurde mir mitgeteilt: per Einschreiben und zur zusätzlichen Sicherheit noch per Rückschein. Ausgestattet mit neuem Wortschatz begab ich mich zur Post neben dem Jakominiplatz. Wie fast überall wurde ich von einer Beamtin nett begrüsst und gefragt, was ich denn wünsche. Nachdem ich einen Satz aus dem oben genannten Worten zusammengesetzt habe, bekam ich zwei Zettel. Einer sah aus wie die Zettel zum Einschreiben in unserer Post, und der zweite, wie die Postüberweisung A. Nachdem ich alles sorgfältig asgefüllt habe, reihte ich mich unter die Wartenden ein. Leider war die nette Dame besetzt und es nahm sich meiner ein Herr mittleren Alters an, gleich neben ihr. Er begrüsste mich mit klassischem österreicheschen Gruss und ich fragte ihn, ob ich alles richtig ausgefüllt habe. Eine Weile betrachtete er meine Blockschrift und zugleich unterhielt er sich mit der Kollegin von neben an. Von dem Gespräch verstand ich nur "ge", nicht anderes, nicht einmal die Konjunktion, wie man so sagt. "Ge" im Dialekt heisst: "nicht wahr?", "oder?", und so weiter und so fort. Dann klebte er auf den Briefumschlag ungefähr vier Zettelchen. Ein fünftes mit der Aufschrift V.I.P. kam nicht mehr dazu. Dann, nachdem ich noch seinem Dialekt zuhörte, bereitete ich mir sieben Euro vor. Den Betrag aus mir unbekannten Gründen sprach er so aus, dass ich ihn sofort verstand. Vielleicht ist es Vorschrift, damit auch die ausländischen Studenten exakt bezahlen. Ich verliess die Post mit Dank und schiefem Lächeln und auch beruhigt, dass wir ihm nicht in unseren Vorlesungen zuhören müssen.

Ponožky v dřezu

Když sem se dnes ráno, kolem půj jedné probudil,napočítal přibližně deset hodin spánku, uznal sem za vhodné postavit se na vlastní nohy a být trochu konstruktivní. Pozitivně podpořen slunečným počasím dvanáctého patra jsem otevřel okno, zapnul počítač, vyklepal peřiny, zastlal je a vykročil na naší společnou chodbu. Byl sem mile překvapen, že se již dopolední odér ze smaženého pokrmu Pákistánce vytraril. Má ve zvyku si, nejen ke snídani, ale i k večeři, smažit nejrůznější pokrmy. Ale, chyba lávky. Záhy sem zjistil, můj bumbrlíček ještě hajá. K objevu došlo, když sem si šel dělat kafe do místnosti, kterou zde nazýváme interně kuchyň. Štiplavý vzduch mě doprovázel od dveří až do inkriminované místnosti, kde jsem byl, řekněmě, lehce v šoku, což sem myslel, že se mě už v tomhle WG (Wohngemeinschaftu), po všem co sem tu viděl a zažil, stát nemůže:-) Skleněná miska ve dřezu, s čímsi, co jsem po chvilce identifikoval jako pár teplých ponožek. Chudák Egypťan Sinuhet se nemohl dostat do koupelny, protože tu okupoval náš cvalda z Mughalské říše. A tak se prostě rozhodl, vyprat si ponožky ve dřezu. Ten odér, tentokrán nebyl od Fousatého, ale od taxikáře Sinuheta, který si ohříval v elektrické troubě masový pokrm, na který zřejmě opět zapomněl.

Škola - alej života

Sedmého začaly opět přednášky. Ty budou trvat ještě tři týdny a pak zkouškové. Budu mít nějaké cvika a zápočtové testy. Dokončím některé rozepsané seminárky a začnu ty co leží ladem v šuplíku. Zrovna dneska sem teoreticky měl mít jednu fórlesung od čtvrt na devět. Samozřejmě, že sem včera, pro intenzivním studium s kamarády, šel pozdě spát. To mě však neodradilo od vstávání. Snídaně nabídla širokou škálu cukroví z domova, černý čaj z Cejlona - ze Sparu (v Grazu:-) a kafe Davidoff následně, abych to jeho uspávání hadů přestál. I vyšel sem vstříc předmětu dynamische systeme s Péťou Dietermaierem, výše zmíněný uspávač hadů. (Tímto ho vřele doporučuji všem, co nemohou ve večerních hodinách usnout, prášky na spaní – hadr;o) Jako kdyby se však očí mé, na rozvrh nejméně třikrát za den nepodívaly, já vešel do učebny a řekl sem si ó né! To si sakra moh ještě hodku chrnět rédle! Učebna zela prázdnotou, ani ten jeden Rakušan mi nemoh udělat radost a přijít tam taky.-( Nenápadně sem odkvačil, ve snaze být nezpozorován a pln radosti, že mám celý den před sebou sem se opět vydal na kolej. Příště ho třeba i budu víc poslouchat a nebudu mít pak zase okno:-)))



Die Schule - eine Allee des Lebens

Am 7. begannen wieder die Vorlesungen. Sie werden drei Wochen dauern und dann gehen die Prüfungen los. Ich werde einige Übungen und Teste machen müssen. Ausserdem einige Seminararbeiten schreiben, die ich schon begonnen habe und andere, die in der Schublade brach liegen. Gerade heute sollte ich um 8:15 eine Vorlesung haben. Natürlich ging ich gestern, nach intensivem Studium mit meinen Kameraden spät schlafen. Doch das brachte mich nicht davon ab früh aufzustehen. Das Frühstück bot Gebäck von zu Hause an, schwarzen Tee von Ceylon aus dem Spar in Graz und Kaffee Davidoff obendrauf, damit ich mich ordentlich konzentrieren kann. Dann schritt ich dem Fach "Dynamische Systeme" entgegen. Als ob meine Augen nicht wenigstens dreimal täglich den Stundenplan fixiert hätten, betrat ich den Lehrsaal, und sagte laut und deutlich: "ach nein! Roedl, du hättest noch eine Stunde schlafen können". Der Lehrsaal gähnte mir leer entgegen. Wenn mir doch wenigstens einer meiner österreichischen Kollegen die Freude gemacht hätte und auch gekommen wäre. Unauffällig verschwand ich, bestrebt von niemandem gesehn zu werden. Voller Freude, dass ich den ganzen Tag vor mir habe, begab ich mich zurück ins Studentenheim. Das nächste Mal werde ich besser zuhören, um nicht wieder so ein blackout zu haben.

Wieder DA

Je tu nový rok a s ním i nové nadšení a předsevzetí. Mám ale takový dojem, že u mě převládají spíše ty nadšení:o) A sice nadšení z dalšího návratu do Grazu. Z města opadla vánoční atmosféra, ze dne na den zmizely ze všech malých i velkých náměstí a ulic stánky s Glühweinem jako mávnutím kouzelného proutku. I pestrobarevné osvětlení, lákající kolemjdoucí, aby vešly právě do tohoto obchodu, zhaslo na další rok. Co ale vůbec nepolevilo, je nákupní horečka, která nikterak neslábne. Ba naopak. Slevy tu křičí z každé výlohy, snad až na výjimku těch nejdražších „proslulých“ obchodů, kde by se k něčemu takovému vůbec nesnížili;-) Takže lidí je pořád všude mraky a nakupují a nakupují a nakupují. Asi mají stále více a více peněz. Slevy se samozřejmě ale netýkají obchodů s knihami. U Mosera, největšího knihkupectví tady v Grazu, návštěvnost, oproti předvánočním dnům, značně ubyla. Už se netvoří metrové fronty a je dokonce možné bez problému navštívit i druhé patro, kam se člověk musel před třemi týdny téměř dobývat. Nu což, přece si nebudu kupovat na zimu knihu, která mě v mínus pěti moc nezahřeje, že jo. A není na ní sleva:-D

Das neue Jahr hat begonnen und mit ihm neue Begeisterung und auch neue Vorsätze. Doch ich bin der Meinenung, bei mir überwiegt die Begeisterung über meine wiederholte Rückkehr nach Graz. Die Stadt streifte die Weihnachtsatmosphäre ab, wie mit einem Zauberschlag verschwanden von einem Tag auf den anderen aus den kleinen und grossen Plätzen und Strassen die Stände mit Glühwein. Auch die bunte Beleuchtung, welche die Passanten eben in dieses Geschäft lockte, erlosch für ein weiteres Jahr. Was jedoch nicht nachliess, war das Einkaufsfieber. Ganz im Gegenteil. Die Preisnachlässe bieten sich aus jeder Auslage an, vielleicht mit Ausnahme der teuersten, renomierten Geschäfte, die sich zu so was nicht erniedrigen lassen. Und so sind überall massenhaft Leute, die kaufen, kaufen und wieder kaufen. Vielleicht haben sie immer mehr und mehr Geld. Die Preisermässigungen gelten jedoch leider nicht für die Buchhandlungen. Beim Moser, der grössten Buchhandlung hier in Graz ist der Andrang gegenüber den Vorweihnachtstagen immer geringer. Es gibt schon keine meterlangen Schlangen mehr und es ist sogar möglich problemlos die zweite Etage zu besuchen, wohin man vor drei Wochen fast nicht vordringen konnte. Was kann man machen, ich werde mir doch im Winter kein Buch kaufen, das mich bei minus 5 Grad nicht sehr erwärmt. Stimmts? Und noch dazu ohne reduzierten Preis :-D

Následující obrázek je pořízen ještě před vánocema. Zrovna čerstvě nasněžilo, a tak sem se rozhodl to trošku zdokumentovat. První z nich je Herrengasse, hlavní štráse s obchodama a kavárnama.

Co je tohle zač ještě musím zjistit:-)


Pestrobarevná ulička, kterých je to opravdu hodně.


Tímto miniparčíkem sem chodíval na stolní tenis:-)


Jen tak si tam stálo, spalo a přemýšlelo, kdy zase bude teplo:-)